Česká literatura 1. poloviny 20. století
Česká literatura 1. Poloviny 20. Století
1) Starší linie literatury – viz. Sexta
a) Historická próza – Jirásek, Winter
b) Venkovská próza – Nováková, Herben, Holeček..
c) Naturalismus - Chod
2) Literatura spjata s modernou – viz. Sexta, A. Sova, J.S. Machar, O. Březina, F.X. Šalda
3) Dekadenti (anarchisti) – mladá generace – Gellner, V. Dyk, K. Toman, F. Šrámek…
Petr Bezruč – stojí na pomezí mezi modernou a dekadenty
Anarchisti
- Buřiči, rebelové
- S. K. Neumann – v čele, rediguje Nový kult
- Nový kult – časopis anarchistů
Znaky tvorby
- Proti zákonům a společenským konvencím
- Volná a prodejná láska
- Lidová mluva, vulgarismy
- Mizí volný verš, básně připomínají lidové popěvky
- Satira, ironie, sarkasmus
F. Gellner
- Narozen 1881 Dílo:
- Zemřel na frontě 1914 - Po nás ať přijde potopa
- Vystudoval báňskou školu v Příbrami (horník) - Radosti života
- Otec znalec literatury a bohém - Nové básně
- Tuláctví, časté střídání zaměstnání (typické pro všechny anarchisty)
- Živořil ve Francii ® vrátil se do Čech
- Redakce Lidových novin – vážnější díla
Den slunce je a vůně plný. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat Láskou jej nezdravím, leč smíchem. Dost možná: Zde se narodili A až kdys naplní svá léta, a ještě vděčně ten kout světa
Ukázky z díla:
Pozdrav rodnému kraji (Po nás ať přijde potopa)
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.
pak spát zde budou v pokoji
svou vlastní mrchou pohnojí.
Přetékající pohár (Po nás ať přijde potopa!)
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Viktor Dyk
- Složitější básnický vývoj než Gellner – symbolismus, dekadence ® po 1. Světové válce pouze intimní a úvahová lyrika
- Poezie i próza
- Novinář
- Divadelník
- Překladatel
- Názor, že se Čechy mají násilně odtrhnout od Rakouska
- Názory říká naplno a bez zábran
- Pochází z bohaté rodiny
- 1917 manifest – chtěli, aby se české země odtrhli od a aby Češi začali něco jednat ® problém pro ty, kdo podepsali (podepsal i Jirásek)
- Byl velmi inteligentní
Dílo:
- Strohý, nemelodický krátký verš s pointou
- Satirický – spoustu lidí nechápalo
- Kritizuje český národ – ustrašený bez sebevědomí
A porta inferi
- Od bran pekelných
- 1897
Satiry a sarkasmy
- Malost českého člověka
Milá sedmi loupežníků
- Poemy = krátké dílo, kde epická část vyvstává na úkor lyrické
Krysař
- Prozaické dílo
- Těžil ze staroněmecké legendy
Zmoudření Dona Quijota
- Zamýšlí se nad svou generací
Okno
- Sbírka básní
- Země mluví
Ukázka z tvorby:
Země mluví
Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.
Na nás oba padal těžký stín,
matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své.
Těžké břímě nosím.
Přichází radost, nebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka, syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.
Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?
Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!
Karel Toman
- Pseudonym, vlastním jménem Antonín Bernášek
- Z rodiny zemědělce – blízko k venkovu ® projevy v literatuře
- Napsal málo sbírek
Dílo
Měsíce
- Jednoduchá sbírka
- Leden – prosinec
- Píše po 1. Světové válce
Torzo života
- 1902
- Snadný rým
Ukázka z díla:
Duben (Měsíce)
Veselé jarní přeháňky
a první boží duha nad krajinou!
Rozsívku složil hospodář
a důvěřivě
obchází půdu, do níž sil.
Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá
se neporuší.
Neb zákon jediný jest klíčiti a růst,
růst za bouří a nepohody
všemu navzdory.
Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostyky.
Fráňa Šrámek
- Ovlivněn impresionismem
- Žil v Sobotce
- Přítel K. Čapka
- Titul národního umělce
1) Sociální okruh tvorby
2) Antimilitaristický okruh tvorby
Dílo:
Života bído, přec tě mám rád
- 1905
- Ovlivněno buřičstvím
Splav
- 1916
Ukázka z díla:
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad by jsi mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkat v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostšího života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín
muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín.
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až by jsi mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas.